Český národně-osvobozenecký boj byl vítězně dovršen vznikem ČSR. Lví podíl na vítězství patřil Sokolu, ovšem s vysokou daní placenou krví a životy. Národ vykročil "V nový život". Nebyl to však pochod po rovině sypané růžemi, ale brzo bylo nutno zdolávat strmé kopce navršené odpůrci domácími i zahraničními, ale i vlastními chybami.
K radostným chvílím českého národa patřily sokolské slety. Jejich gradace odpovídala jak stavu řad sokolských, tak úrovni života společnosti, především mravního. Triumfem byl zejména ten poslední, desátý slet předválečný v roce 1938 - což ovšem tehdy národ nevěděl, ač podvědomě cítil ohrožení.
Jakou bouři nadšení tehdy rozpoutal nástup téměř 30 tisíc bratří na plochu ohromného Strahovského stadionu k proslulým Pecháčkovým prostným, vrcholícím přísahou republice! Nádherné vystoupení téhož počtu sokolských sester! Cvičení 9 000 zahraničních Sokolů! Jásající Prahou prošlo ve 4 průvodech 348.000 Sokolů od žáků, přes dorost až po seniory. Samo odhodlání bránit vlast, svobodu, demokracii, sokolské ideály. Vždyť Sokolů bylo tehdy přes 800 tisíc!
Bylo to však - viděno očima historie - balancování nad propastí. Pod půdou ČSR číhaly nastražené miny, dychtivé ruce se chystaly k odpálení. První mina - Slovensko. Slováci měli blíže do Budapešti a Vídně než do Prahy a po tisíc let byli zvyklí hledět přes Dunaj, nikoliv přes Moravu. Češi sice vyhnali z jejich země Maďary, ale co platno, byli to "husité", "neznabozi", jak hřímal z kazatelen církevní klerus, ovládající mysli. Pokud jde o Sokol, převládali v něm i na Slovensku Češi (50.000 v 6 župách). Byl proto urychleně zakázán již v r. 1938 (v Protektorátu až v r. 1941), majetek zabraly Hlinkovy gardy, Češi byli vyhnáni.
Druhým pekelným strojem, který v daný čas vybuchl, byli Němci uvnitř i vně republiky. Ti první nikdy tento stát neuznali a pracovali pilně na jeho zániku. Dnes o tom ovšem pan Posselt nemluví a nechce slyšet. Ti druzí, vedeni Vůdcem, naši vlast přepadli, republiku vymazali z Evropy, vykradli, znásilnili. Otřesné vzpomínání!
Sokoli, ve své velké většině, zůstali věrni své přísaze. Začali nerovný boj, plný obětí. Jen za hranicemi mohli bojovat zbraněmi: všichni naši letci v Británii byli členové Sokola, byli bratry! Obdobně vojáci Československé obrněné brigády a dalších útvarů v zahraničí. Domácí odboj se skryl v ilegálních organizacích: Obrana národa, Politické ústředí, Petiční výbor "Věrni zůstaneme", sokolské OSVO (Obec sokolská v odboji) a v největší sokolské odbojové akci - krytí parašutistů v akci proti Heydrichovi - ilegální sokolská "Jindra". Na konci války došlo i doma na zbraně - v Praze i jinde padlo 600 Sokolů.
Oběti v bratrských řadách byly bolestné: vězněno bylo 12 000 Sokolů, v koncentrácích (hlavně Osvětimi) zahynulo 2139 bratří i sester, na popravištích jich ztratilo život 1162. Čest jejich památce!! Přišel rok 1945, konec války, nástup Česko-Slovenska, ovládaného čím dál tím zřetelněji komunisty. Obnovení Sokola bylo vůlí národa, dalo se mu sice bránit, ale ne zabránit. Národ měl ještě v paměti, kdo je kdo. Do řad Sokola vstupovaly statisíce, když byl se zpožděním obnoven v Čechách (na konci roku 1945) a po úporných bojích i na Slovensku (až 1947). Do ČOS se samozřejmě vrátili staří Sokoli, ale i přemnoho nových členů. Ti z nich, kteří byli v KSČ, tam namnoze šli na příkaz strany a měli pokyny. Co se nezdařilo tlakem zevně, podaří se skrytým tlakem zevnitř. A soudruh Gottwald měl pravdu. Když probíhal Únor 1948, tedy komunistický puč, byl Sokol neschopen protiakce, rozložen zpola uvnitř svých řad. Jen jedno se jádru Sokola podařilo - uspořádání XI. Sletu v létě 1948. K jeho organizaci se totiž noví "Sokoli" blíže nedostali. A slet byl opravdu mohutný (vždyť ČOS měla přes milion členů!) 2 milióny diváků ze dnů sletových vystoupení na Strahově bylo svědky vystoupení 585 tisíc cvičenců v původních sokolských skladbách. Jen zahraničních hostů bylo méně než při předválečných sletech - 5000. Víme proč - bylo po Únoru. Prahou pochodovalo v několika průvodech 162.000 Sokolů. Bylo však málo jásavé radosti, zato hojně protitotalitních hesel skandovaných z průvodu s ohlasem mezi diváky. Zraky odvrácené od tribuny s Gottwaldem, prapory skloněné - tak míjeli Sokoli "stranu a vládu".
Komunisté byli blamováni a překvapeni - opomenuli nasadit "sílu", policii a milice. Jen obvyklí špicli jim zůstali - viz nové členy Sokola - a ti se činili. Sto organizátorů průvodu bylo ihned zbaveno funkcí, 11 500 Sokolů vyloučeno z jednot. K tomu se ovšem pojila ztráta zaměstnání, vyloučení ze studií, v případě dětí v rodině konec jejich nároků na studie a na lepší uplatnění v životě. To těm menším provinilcům. U těžších šla pomsta jinou cestou - soud, žalář, Jáchymov.
ČOS přestala překážet - stala se jednou z organizací spojených v ČSTV. Sokol byl formálně zakázán později - až 12. 12. 1952. O jeho bývalé vedoucí bylo dobře postaráno. Náčelník ČOS a sletu bratr MUDr. Kavalír byl vypovězen z Prahy, byla mu zakázána lékařská praxe a byl uvězněn (přitížilo mu, že byl za války vězněn v Terezíně a Osvětimi). Jen starosta ČOS bratr Hřebík komunistické "péči" unikl - podařil se mu útěk za hranice. Tam se opět stal sokolem - svobodný Sokol byl v cizině založen od r. 1948 a žije stále, poslední slet pořádal v r. 1990.
Doma byl Sokol zakázán plných 46 let. Vše přežil. Ožil ihned po "sametové" revoluci, již v prosinci 1989. Zcela chudý, malý počtem, velký ideou svobody a demokracie. Jeho svíce hoří a už ji nesfouknou!
MUDr. Karel Sláma