Světoznámá hvězdárna v Meudon u Paříže vyslala v červnu 1905 na útraty francouzské vlády vědeckou výpravu na nejvyšší vrch Evropy, na 4 810 metrů vysoký Mont Blanc. Vedoucím výpravy byl známý astronom Millochau. Z pověření správce hvězdárny pana Janssena zúčastnil se této výpravy i náš rodák pan dr. Milan Štefánik.
Cíl této výpravy byl: z malé observatoře, vybudované na vrcholu Mont Blancu, pozorovat Slunce a planetu Mars. Pan dr. Štefánik nám poslal o této výpravě zajímavou zprávu a připojil k ní i fotografie.
Opis je následující:
--------------------------------------------------------------------------------
Je ráno 17. června 1905. Po uličkách v Chamomix, malého městečka v Savojsku, panuje ráno už živý ruch, a to zvláště v uličkách, kterými jde průvod turistů vedený známým alpským vůdcem Eduardem Ravanelem. "To je jistě větší výprava," podotkne jeden z diváků, "protože jsem viděl už před chvílí řadu nosičů a podívej tam jdou další."
"Ovšem, ovšem," odpovídá mu jeho soused.
"Je tomu několik dní, co sem přišli dva pánové z Paříže pozorovat nebe. Najali si 18 nosičů, kteří jim nesou různé nástroje a potraviny." "Podívejte se, tady jsou."
"Ale nevidím Klaret-Touniera a Carriera, kteří jsou s Ravanelem hlavními vůdci."
"Ti šli asi před hodinou, a jistě vyčkají na ostatní v horách." Karavana se přiblížila. Okolo stojící uctivě pozdravili a o kousek ustoupili stranou.
"Ach, dokonce nějaká paní jde s nimi!"
"To je žena toho staršího, ona je doprovází jen kousek cesty."
"Pojďme za nimi, aha, zastavili, něco se stalo."
Ne, nebylo to nic závažného, jen turisté zjistili, že jim chybí fotografický přístroj, proto jeden z mládenců sedl na mezka a uháněl zpátky pro něj.
"Ej pánové," začal hovořit k turistům šedivý, ale jako dub silný stařík, "nevím, nevím jestli jste pro výstup zvolili šťastný den. To není doba pro výstup na Mont Blanc. Je ještě moc brzy. Před časem se o to pokusili Angličané a byli rádi, že se vrátili a nenechali tam čekany i svoje zuby."
"Doufejme, pro lidi pevného předsevzetí a vytrvalosti není nic nemožného, vždyť vtom smyslu se vyjádřil i váš velký Napoleon".
"Pán není Francouz?" zeptal se stařík.
"Ne, jen krátkou dobu pracuji s panem Millochau na meudonské hvězdárně v Paříži. Já jsem Slovák."
"Slovák? Ve které republice žije tento národ?"
Navázal jsem rozhovor s vážným staříkem a rozpovídal jsem se o Slovácích, co mě zrovna napadlo. Stařík ze živým zájmem poslouchal můj výklad o tvrdém našem osudu a nakonec doložil:
"Hm, opravdu vás lituji. No, šťastnou cestu! Až se vrátíte do svého kraje, vyřiďte tam můj pozdrav a vzkaz, abyste se jenom drželi. I nám bylo všelijak. Ale když je boj spravedlivý, tak také zvítězí."
Celá výprava se setkala poblíž vodopádu nazvaného Cascade du Dard. Zde se shromáždili všichni, nosiči i alpští vůdci, kteří měli doprovázet výpravu na Mont Blanc.
Nastal krátký odpočinek. Každý něco málo vypil a snědl a chystal se na další cestu.
"No, pane Štefánik," promluvil astronom Millochau ke mně, "jestli jste už připravený a máte kuráž, tedy vpřed!" Vypadal směle, ale v očích měl slzy, když nastala chvíle loučení s jeho mladou ženou. Ta byla tichá a jen uplakané oči prozrazovaly její hluboké pohnutí.
Průvod se seřadil. A já s Millochau jsme vzali svoje cepíny, posadili jsme se na mezky a dali znamení k odchodu. Hadovitým chodníkem jsme se drápali po strmém svahu, ale mezkům to nedělalo žádné těžkosti. Tiše našlapovali, obcházeli skály, opatrně přecházeli po lávkách nad trhlinami, každý jejich krok byl jistý. Vidíce to, popustil jsem jim ohlávku, nechal je naprosto volně jít a raději jsem celou duší vnímal krásu, která mě obklopovala. Nebe nad námi bylo od rána nejisté a teď se úplně zatáhlo. Oblaky se proháněly hned těsně nad námi, nebo pod námi v dolinách, nebo nám zastíraly cestu, takže chvílemi jsme viděli sotva na deset metrů před sebe. No, nebezpečí nám však žádné nehrozilo. Pozvolna jsme vystupovali a v deset hodin jsme již dosáhli výšky 2000 m. Byli jsme promočení, unavení a hladoví, proto bylo dobře, že jsme zůstali v chalupě Pierre-Pointue a našli přívětivého majitele, který nám připravil v poledne jednoduchý, ale pro nás velice chutný oběd.
Tady jsme byli na rozhraní civilizovaného světa a říše věčného ledu, která již pohltila mnoho lidských životů. Plni sebedůvěry jsme vykročili hned po obědě na rozkošný ledovec Bosson. Přirozeně jsme již zanechali mezky v Pierre-Pointue, protože nyní chodník vedl přes závratné a příkré skály. Takže každý z nás musel napnout všechnu pozornost, energii a obratnost, aby se zachoval při zdraví. Ohromný hukot otřásl vzduchem, když se 200 m za námi zřítily do údolí dvě laviny. Pohled to byl velkolepý, zvlášť proto, protože my jsme byli již na bezpečném místě. Laviny vznikly proto, že se utrhlo kus ledu, který se valil ze svahu stupňovanou rychlostí, hrnul před sebou všechno co mu bylo v cestě a rychle narůstal v rozměrech. Tyto veliké sněhové a ledové balvany rozdrtí nemilosrdně všechno před sebou. Při slově "lavina", přechází mráz po celém těle i těm nejzkušenějším horalům, protože je to nebezpečí, které se dá jen těžko předvídat a kterému se jen těžko dá včas vyhnout.
Ale nejen laviny samé zde ohrožují lidský život.
Stává se také, že se proboří sněhový most, anebo sklouzneš po ledové stěně. Částečně se dá tomu zabránit, že se výprava naváže na lano. Vpředu je zkušený horský vůdce, za ním jsou navázáni ostatní a na konci lana je navázán opět horský vůdce. Ale ani to není jistota, protože při pádu si můžeš zlomit vaz, anebo strhneš ostatní s sebou, ba stává se, že se lano přeřeže o ostrou ledovou skálu a člověk padne do hloubky, ze které ho nikdo už nevytáhne.
Jiný nepřítel výstupu je hustá mlha. Zvláště osudnou je na Grande Plateau. Je to velký mírně nakloněný svah ve výšce 3 900 m. Kolem jsou ohromné propasti a není zde žádné možnosti orientace. Nejeden ze zkušených horských vůdců zde zahynul, když zabloudil v mlze. I zima zde způsobuje nepříjemnosti. Tak například během naší výpravy na Mont Blanc omrzli jednomu našemu nosiči nohy, ale to jsou jsem malé nehody. Vážně je výprava ohrožena, když zabloudí a musí nocovat pod širým nebem a na nepřipraveném místě. Stalo se to už vícekrát a konec byl většinou truchlivý.
Například nedávno přišli dva bratři z Paříže otužilí, silní, v doprovodu výborných vůdců a zabloudili v mlze. Přišel fuják, noc a ráno zůstali na živu jen vůdci. Při sestupu jeden z nich padal do propasti, ale šťastně se zachytil cepínem a zůstal viset 30 m hluboko. Druhý rychle pospíchal pro záchranu, ale neudělal ani pár kroků a zřítil se také. Poslední výjev pozorovali dalekohledem v Chamomix. Okamžitě vyrazila skupina zkušených horských vůdců na pomoc, aby je zachránili. Našli je polozmrzlé a dotlučené. To mně vyprávěl Ravanel a Tournier, když jsme procházeli kolem místa , kde se to událo, protože oni byli také mezi těmi, kteří šli na pomoc.
Ale nejen zima, ale i teplo se stávají překážkou. Sníh odráží všechny tepelné paprsky, vysílané sluncem. Následkem toho je, že člověk je částečně upečený. Spálená kůže odpadá a místo ní se objeví hnisavé a nepěkné vředy. Několik dní jsme nemohli pohlédnout jeden na druhého. Ten odraz světla a tepla by připravil člověka o zrak, kdyby si ho nechránil velikými zvláštními černý brýlemi.
Ale ani to ještě nejsou všechna nebezpečí.
Avšak, kdyby překonal šťastlivě tyto nesčíslná nebezpečí, je tu ještě jedno, proti kterému je boj těžký, ba téměř nemožný. Naše tělo je uvyklé na určitý atmosférický tlak, na určitou hustotu vzduchu. Obě dvě hodnoty se snižují, čím výše vystupujeme. Protože na vrcholu Mont Blancu je tlak vzduchu poloviční normálního tlaku, mnozí zde zemřeli, anebo se spasili okamžitým sestupem do nižších vrstev. Jen velmi zřídka se stává, že by někdo alespoň v malé míře nezažil tuto zvláštní "horskou nemoc" (du montage), která se silně podobá "mořské nemoci".
Čtvrtý den od opuštění Chamomix jsme se ocitli v cíli naší cesty, na samém vrcholu Mont Blancu. Třikrát jsme nocovali v ledových boudách-salaších, zbudovaných z desek. Zvláště nepříjemná byla noc na Grand Boss. Na úzkém prostoru jsme leželi namačkáni vedle sebe, takže jsme se nemohli ani pohnout. Naše postele byly desky položené nad sněhem. Byli jsme k smrti unavení, ani jíst se nám nechtělo. Zapříčinila to, mimo namáhavé cesty, i ta okolnost, že nás zachytila vichřice ve výšce 4000 m. Kráčeli jsme skutečným elektrickým mořem. Jiskry nám sršely z cepínů, z prstů, z čapek.
Na samotném vrcholu Mont Blancu, vystavěl slavný astronom Janssen maličkou hvězdárnu. Je to dřevěná budova, hodně vysoká, ale dnes po první poschodí zasypaná sněhem. Zařízení je zde dosud velmi jednoduché. Žádné postele, žádná kamna, přes střechu proniká světlo, uvnitř sníh. Navzdory tomu se nám zdálo, po všech našich námahách, že vstupujeme do královského paláce. Ihned jsme postavili kamna, které jsme donesli a během půl hodiny jsme už pili teplý čaj. Ach, ale nám chutná.
První noc nebyla příliš příjemná. Lůžko improvizované, světnice ledová... Spali jsme oblečení a pozakrýváni těžkými přikrývkami. Ráno namrzlá tvář, vousy samý ledový chuchvalec, tělo dolámané, a nyní jsem teprve pocítil únavu z předešlých dnů. Když jsme vstali, čekalo nás nemilé překvapení. Přes noc nás úplně zavál sníh. Jen horko těžko jsme se prodrali střechou a a po dlouhé námaze odházeli sníh z oken a dveří. Tento a následující den jsme věnovali zařizování se. Práce bylo hodně, ale chyběla energie. V hlavě hučelo, hrdlo se svíralo, sebe menší pohyb unavoval, chuti k jídlu nebylo, zato ohromná žízeň, která nás trápila. No, třetí a čtvrtý den bylo již lépe. Kontrolujíce zásoby, zjistil jsem, že nám chybí hlavní bedny s potravinami. Vyšlo najevo, že je zapomněli dole. Hned jsme poslali část nosičů, aby je donesla. Na vrcholu jsme zůstali jen čtyři: hvězdář Millochau, dva horští vůdci a já. Ze začátku jsme si nedělali žádné starosti.
"Za den za dva se nosiči vrátí," potěšovali jsme se. Ani nás nemrzelo, že počasí je zatím nepříznivé. Avšak přešly tři dny, potom týden a kde nic, tu nic. Venku vichřice, údolí zahalené mlhou, astronomická pozorování znemožněna, komora s potravinami poloprázdná... Začalo nám být všelijak. Naše postavení se zhoršovalo ze dne na den. Zvláště nás znepokojovalo, že i přes šetření potravin ubývalo a desátý den téměř úplně zmizely. Nakonec jsme jedli starý tvrdý chléb, zanechaný ve hvězdárně v den jejího založení a k němu zakusovali kousek sýru tvrdého jak kámen, horšího než kus mýdla.
Ale blížila se chvíle, když i tyto "zásoby" začaly docházet. Ke všemu ještě orkán dosahoval vrcholu. Tři dni a po tři noci jsme nemohli ani vyjít přede dveře. Když se trochu vyjasnilo, opatrně jsme vyšli ven a rozhlédli se. Venek hvězdárny byl pokrytý zledovatělou vrstvou sněhu, naše znaky (vlajky různých barev), kterými jsme dávali na vědomí, že trpíme hladem, byly rozervané na kousky.
Sestoupit do údolí bylo nejisté, zůstat však nemožné. Rozhodli jsme se pro sestup a ráno 3. června jsme v oblacích a za větru začali sestup. Šli jsme mlčky, pozorně. Nejednou srazil silný vítr hned jednoho, hned zas druhého, ale žádné neštěstí se nestalo. Jen jedno místo se stalo nebezpečným, když po čas našeho pobytu praskl ledovec. Trhlina se nedala obejít, tedy jsme ji museli jeden za druhým přeskočit. Byla hluboká asi 100 m a velmi široká. Millochauovi se téměř stala nehoda, ale za pomocí lana jsme ho dostali šťastně na druhou stranu.
Když jsme sestoupili o 800 až 1000 m, vítr se začal mírnit, mraky řídnout, a uviděli jsme krásnou tmavomodrou klenbu nad hlavou. Chvíli jsme váhali, jestli se nemáme vrátit, ale horští vůdci nás ujistili, že by to byla naše záhuba, a tak jsme volky nevolky sestupovali dál. Níže na Grand Plateau je svah, nazývaný Petit Plateau, který je pravý hnízdem lavin. Když jsme tam došli, našli jsme úplně nový útvar, než při našem výstupu. Několik ledových balvanů se spustilo dolů. Pohled to byl velkolepý, ale naši vůdci v něm nenašli zálibu, a my museli pokračovat v sestupu. Nedovolili nám ani fotografovat.
"Pánové," říkal Turnier, "podívejte se tam nalevo. Ten nachýlený sérák (veliký ledový balvan) může spadnout každou chvíli. Nesmíme se zdržovat".
No, šťastně jsme překonali i tuto těžkou část sestupu a k večeru jsme dosáhli naši dřevěnou chatu na Grands Mulets (3 500 m). Tady jsme si konečně oddechli.
Konečně v jistotě! Zbytek cesty, i když je namáhavý, nedělal nám velké starosti. V Grands Mulets jsme našli sušené mléko, sýr, konzervy apod. Všechno nám bylo vítané, vždyť už několik dní jsme byli mořeni hladem.
Na druhý den odpoledne jsme opět kráčeli známými ulicemi k našemu hotelu "Chamonix". Známí i neznámí, všichni nám blahopřáli ke šťastnému návratu a k světovému rekordu, kterého naše výprava dosáhla. 18 dní jsme byli vzdálení, proto měli ve městě obavy, že se nám něco přihodilo. Třikráte zorganizovali pomocnou výpravu, ale ta se musela vždy vrátit, bez toho, že by byla dosáhla vrcholu.
Nějaký čas jsem ještě zůstal v Chamonix a po odpočinku jsem odjel zpět do Paříže.
Tento Štefánikův článek je uveden proto, že letos uběhlo od je prvního výstupu 100 let. Poměrně s primitivním horolezeckým vybavením té doby vystoupil Štefánik na vrchol Mont Blancu celkem 6x. Poprvé v roce 1905. V roce 1906 (2x). Nejprve v červenci a potom o měsíc později doprovodil na vrchol ruského astronoma A. Ganského, který byl žákem profesora Janssena. A. Ganskij pak pozval Štefánika do Ruska do Pulkovské hvězdárny.
Odměnou za tento výstup bylo nádherné počasí a skvělé výsledky astronomického pozorování. Zpráva byla oceněna i v Akademii věd. V roce 1908 vystoupil na vrchol 3x.
Výstupy zlepšily jeho fyzickou kondici, ale jak se později ukázalo, dlouhodobé pobyty na Mont Blancu způsobily později jeho vleklé problémy se žaludkem, které ho provázely po celý život.
Profesor Jules Janssen (1824-1907) byl zakladatel astrofyziky a propagátorem vysokohorských astronomických pozorování. Prosadil vybudování observatoře na samotném vrcholu Mont Blancu. Ta byla postavená v létech 1890-1893 podle projektu francouzského inženýra Alexandra Gustava Eiffella. Nacházela se ve výšce 4810 m. Dřevěná bouda observatoře byla zakončena věží, která připomínala pyramidu. Hlavní dalekohled měl průměr 33 cm a byl pevně zabudovaný pod úhlem zeměpisné šířky Mont Blancu směrem k severnímu pólu. Budova observatoře se zřítila v roce 1909.
Janssen byl v Paříži velice uznávanou a populární osobou, když za prusko-francouzské války opustil v balónu Paříž, aby mohl pozorovat zatmění Slunce. V době Štefánikova působení v Meudon byl Janssen jejím ředitelem.
Na podzim 1908 píše Štefánik domů na Košariská: "Na Mont Blanc už predbežne nepojdem. Je mi, ako by som stratil kus života."